Od minulého čvrtka do neděle se v německém Dinslakenu hrálo mistrovství Evropy PDC, které vlastně není mistrovstvím Evropy, ale spíš malým mistrovstvím světa :-)))
Je to zvláštní turnaj tenhle Evropský šampionát. Vlastně Evropským ho dělá pouze využití evropského Order of Merit pro dosazování hráčů do pavouka, ale to je všechno. Jinak se ho třeba letos zůčastnili Australané Whitlock a Nicholson. Takže s turnajem jako takovým je to trošku divné, ale jinak je to super akce.

Letos se dokonce dalo dívat na všechny zápasy LIVE díky DSF, Bravo TV a internetu případně. Bohužel to je vše za co se dá poděkovat Bravo TV, která vyráběla přenos. Aspoň ten pro Betfair. Bylo to zoufalství v přímém přenosu, komentátoři se snažili, ale úrovně svých kolegů na které jsme zvyklí nedosahují ani omylem, ale to by ještě šlo. Největší mizérie byl pan režisér, který prostě ani trochu nezvládal přehazování kamer a grafiku nejspíš dělalo nějaké malé dítě. Věčně to nefungovalo, zobrazovaly se tam hlouposti, no prostě to byla slušná katastrofa. No a trofej pro vítěze a poraženého finalistu by se rozhodně nedala nazvat slovem "magnificent" jak to udělal komentátor při předávání. Takže šipky super, famózní. To okolo děsný.

Naštěstí to zachránili hráči, kteří zaslouží absolutorium za předváděnou hru. Neviděl jsem všechny zápasy, ale to co jsem stihl bylo skvělé. Krátký formát prvních kol dodal adrenalin, nervozitu a možnost k překvapením. A tak už v prvním kole se staly například tyto překvapivé výsledky Andy Smith vs. Paul Nicholson 6:3, Jamie Caven vs. Gary Anderson 6:2, Barrie Bates vs. Mervyn King 6:3. Vypíchnout musím výhru Berndta Roitha 6:4 nad Denisem Ovensem. Velký příběh napsal v Dinslakenu Wayne Jones, který patří ke špičkovým hráčům na okruhu Pro Tour, ale na velkém podiu před kamerami ještě žádného velkého úspěchu nedosáhl, ale tentokrát hrál výborně. V prvním kole zdolal 6:3 Adriana Lewise, ve druhém 10:4 Roberta Thorntna a ve čtvrtfinále předvedl životní zápas a porazil Raymonda van Barnevelda 10:8. Waynova cesta se však nezastavila ani potom a dokráčel až do finále, když předtím ještě porazil Colina Lloyda v semifinále 11:10 a musím říct, že oba si zasloužili vyhrát. Colin Lloyd byl druhým hráčem, kterého jsem chtěl zmínit samostatně. I on se potýkal s výpadkem formy, neúspěchy a na to jako bývalá světová jednička a vítěz dvou major turnajů nebyl zvyklý. Ale JAWS se vrací zpět a v Dinslakenu měl famózní formu. Až do semifinále jako jediný konkuroval Philu Taylorovi ve statistikách a průměrech. Je skvělé vidět tohoto věčně usměvavého hráče zpátky mezi elitou.

O vítězi celého turnaje nikdo nepochyboval už před jeho začátkem. Pro třetí vítězství v řadě a jistě ne poslední si dokráčel naprosto neohroženě Phil Taylor. Celý turnaj držel průměry někde kolem 105 (finále 105,74). Asi nejvíce mu dal zabrat Terry Jenkins, který se nějak nadechl k velkému výkonu a v semifinále prohrál jen těsně 11:10.

Doufejme, že příští "něco jako mistrovství Evropy" bude stejně skvělé co se šipek týče a mnohem lepší co se všeho ostatního týče.