Pár let uplynulo od doby, kdy se
ČŠO (steelová organizace) rozhodla
opustit řady UŠO.
Po pár letech
je možná čas na bilanci tototo
kroku. Jedním z důvodů osamostatnění
byla snaha o samostatný
a snažší vstup do ČSTV, vzhledem
k nižší členské základně. Letošní
Valná hromada ČSTV jasně ukázala,
že pokrytectví a sobectví členů
komory svazů neobměkčí ani členská
základna počítaná na stovky
a ani upřímnost předsedy ČŠO.
Dalším argumentem pro odtržení
byla jisto jistě snaha o rozvoj,
který je setrváním v UŠO omezen.
Mimořádné úsílí především
samotného předsedy ČŠO jistě
určité ovoce přineslo. Minimálně
Czech Open je určitě dílem, které
zasluhuje uznání. Ale samotná
velikost onoho ovoce nebude při
pohledu na šestašedesát mužů a
deset žen na posledním MČR jednotlivců
nijak závratná.
Možná, že je čas se vrátit za jednací
stůl a připustit si variantu, že
šipky a šipkaři jsou v české kotlině
jen jedny a tak je třeba k problému
steel a soft přistupovat.
Čim dřív si to obě strany uvědomí,
tím dříve si vzájemně mohou
pomoci. Jakékoliv setrvávání v
zákopech kovových nebo plastových
hrotů, či v argumentaci na
straně jedné - „steely jsou jediné a
pravé šipky“ a na druhé straně -
„nás je dvanáct tisíc a kdo je víc“
neprospívají nikomu.
Možná nastal čas sednout si
znovu k jednacímu stolu, ke stolu
u něhož bude prostor pro šlechetnost,
nikoliv pro šlechtu na jedné,
či druhé straně. Ke stolu, kde
bude dominovat opravdová snaha
o rozvoj šipkového sportu (jak
toho masového, tak vrcholového)
a nikoliv materiál hrotu, kterým
se do terče šipky zapichují.
(r)

PS: Článek byl převzat v plném znění, bez úprav, z Šipkaře 6/2009.